Fotogalerie:
Bieszczady 2013   (Bieszczadzki Park Narodowy)
Máme tu pátek 17. 5. 2013 a konečně vypadá počasí k světu, a tak společně s Adélkou a Kubou vyrážíme směr polsko- ukrajinské hranice, na místo, kde člověk ještě tolik přírodu nepoznamenal, a žijí tu poslední zbytky divoké zvěře ve volné přírodě. Tímto místem jsou Bieszczady (Bieszczadzki Park Narodowy). Je to jedno z posledních míst v Evropě, které si zachovaly ráz „Divokého západu“. Geologické podloží této části Karpat tvoří pískovce a břidlice, tedy horniny flyšového pásma. Na hřebenech a ve vrcholových partiích se často objevují kamenná moře, která jsou tady zvána rozsypance. Více jak 60% povrchu Bieszczad pokrývají lesy, zejména jedlo-bukové a bukové. Zachovaly se dokonce původní staré karpatské bučiny, na které můžeme narazit zejména v oblasti tzv. Puszcza Bieszczadzka nad řekou San, která je hlavní sběrnicí vody v tomto pohoří.Vedle těchto dřevin je ale poměrně hojně rozšířena i olše, javor a také smrk. Z největších šelem si jmenujme medvěda (Ursus arctos), kterého je tady asi 30 kusů a pak zubra, který byl do této oblasti dovezen z Bělověžského pralesa. Rovněž musím zmínit vlka obecného (Canis lupus), kterého žije v Bieszczadech velice silná populace čítající asi 300 kusů. A nesmím zapomenout na rysa (Lynx lynx). Horní hranice lesa zasahuje do výšky 1 100 až 1 150 metrů. Nad ní jsou již jen horské louky, jejichž flóra je neobyčejně bohaté. V Bieszczadech bylo zaregistrováno více jak 900 vyšších cévnatých rostlin, z toho 30 východokarpatských endemitů. Vedle toho tady roste na 250 druhů mechů. Pokud jde o faunu, bylo tady popsáno na 250 druhů zvířat. Z toho např. sedm druhů hadů a nespočet druhů bezobratlých. V roce 1991 byly Bieszczady zahrnuty do celosvětové sítě biosférických rezervací. Na dnešním rázu této horské oblasti se ve velké míře podílela i poslední světová válka. Během ní a zejména po ní (v letech 1944 - 1946) se velká část obyvatel (zejména ukrajinského původu) vystěhovala do Sovětského svazu. Nakonec tady zůstalo 84 zcela opuštěných vsí, takže více jak 80% území zůstalo neobýváno. V současnosti je bezesporu jednou z největších turistických atrakcí v této oblasti Bieszczadská lesní dráha. Vyrážíme v pátek večer a přes Glucholazy, kde překračujeme hranice do Polska, se těšíme dobrodružství, které jsme si naplánovali.  Cesta utíká a po opravdu kvalitních (ne jako u nás) dálnicích se přibližujeme svému cíli. Posledních 50Km je trochu tankodrom, neboť silnice zde jsou hodně děravé, ale co zde také čekat, vždyť jsme skoro na Ukrajině. V cíli Wolosate jsme kolem 7:30hod a těšíme se, až si trochu odpočineme. Venku je trochu chladno, ale i tak si uděláme pohodlí a natáhneme se venku na lavičkách. Probuzení není zcela nejlepší, neboť nás čeká kontrola místních celníků. Sebrali nám všechny doklady včetně od auta a zmizeli. Po 1 hodině přichází  a vrací nám vše v pořádku. Vyptávají se, kde máme zajištěné ubytovaní, a nechtějí pochopit, že chceme spát v horách. Rozčilují se, že to není možné a budou vysoké pokuty, jak nás ochránci chytí, a že to není bezpečné. Vysvětlím jim, že jsme na to připraveni a tak nám se zamračeným výrazem popřejí hodně štěstí a radí, abychom se opravdu dobře na noc skovali, neboť pokuty jsou astronomické. No a my osedláni batohy s focením a spaním, můžeme vyrazit směr Tarnica (1346m), nejvyšší hora tohoto pohoří. Jen pro info můj batoh vážil se vším 27 Kg a tak sem věděl, co nás čeká . Cesta je zezačátku příjemná a jde se loukou mezi volně pobíhajícími koníky. Děláme s nimi pár fotografií a pokračujeme k vrcholu. Cesta je krásně zpevněná. Ovšem až na vrchol hodně prudká . A tak čím blíže vrcholu tím častější zastávky a batoh dolu ze zad . Cestou jsou překrásné výhledy a tak se kocháme a přejeme si vidět medvěda, rysa, vlky, zubry……Na vrcholku Tarnice 1346m je šílený vítr, ale krásné výhledy. Je zde velký kovový kříž, viditelnost, až daleko do vnitrozemí Ukrajiny. A tak fotíme a při tom pomalu plánujeme, kde se dobře vyspíme, a kam zamíříme zítra. Čekáme na západ slunce a po jeho zdokumentování, se stěhujeme kousek pod vrcholem do námi zvoleného místa na spaní. Rychle než se setmí, stavíme stany a večeříme. Dáváme Borovičku a slivovici, abychom se v noci méně báli medvědů a po bilancování dnešního super dne, venku pod hvězdami, kolem 23:00hod jdeme spát. Ráno chceme vstávat na východ slunce a tak dávám budík na 4:30 . Noc, proběhla v pořádku bez nechtěné návštěvy zdejšího parku a tak jsme živí a zdraví přežili noc na Tarnici. Jen Kuba s Ádou měli problém se stanem, neboť jim celý zvlhnul a tak měli mokro. Příště již neberou stan z Tesca, ale pořizují si nový a určitě se lépe vyspí. Toto jsou ale zkušenosti, které se nikdy a nikde neztratí. Tak sice moc nevyspalí, ale nadšeni krásným ránem pokračujeme dále, v našem pochodu na horu Halicz 1333m. Vycházíme opravdu brzy, něco kolem páté hodiny, a už teď víme, že nás čeká hodně slunečný den. Nijak neženeme a dokumentujeme krajinu a vyhlížíme zvěř. Na Haliczy jsme kolem poledne a je opravdu už velké teplo, až nepříjemné. Cestou potkáváme pár turistů, kteří také nelenili a přivstali si. Ti první, tipuji, že museli vycházet už kolem 3 hod ranní. No a z Halicze, už pomalu sestupujeme a víme, že to máme k autu asi 4 hodiny cesty. Docházíme na hranici s Ukrajinou a dáváme pauzu. Já jdu s Kubou vyfotit alespoň patníky na památku a na koho nenarazíme? Je to opět celník, který na mě řve, že zde se nesmí být a fotit už vůbec ne. Tak alespoň jednu fotku jsem stihnul a jsem rád. Dali jsme se do řeči a hned věděl, že jsme ti Češi, co mají auto na parkovišti ve Wolosate. Myslím, že jsme byli pod dokonalou kontrolou . A čeká nás poslední část cesty a ta je ze všeho nejmíň příjemná a to dojít po kamenité cestě v pořádném horku a pěkně osedláni na parkoviště k autu. Je to opravdu úmorné a tak co chvilku odpočíváme a těšíme se na auto. Kolem 13 hod z posledních sil docházíme k autu a dáváme zaslouženou pauzu. No a už nás čeká jen cesta domů a spoustu zážitků, které nám nikdo nevezme a neseme si je v sobě. Kuby a Ády to byl první takový výlet se spaním v horách. Bylo to velké poznání, jak těžké je vyfotit divokou zvěř, volně žijící, a jiné a jiné. Jsem moc rád, že jsem měl tu čest tento park navštívit a myslím, že vstup 7 Pln, který se zde vybírá, je velmi malá částka za to co zde je možné vidět a poznat. Vím, že jsem tu nebyl naposled a na podzim, se sem chystám znovu, to bude vše krásně barevné. Na fotografování zvěře by to určitě chtělo nějaké povolení, aby bylo možné jít mimo trasy, a být tu minimálně měsíc. Nicméně příroda zde je tak krásná, že jsme se obešli i bez tohoto focení a jsem rád, že vám nikdo takové povolení nevystaví a zákazy a pokuty zde platí pro všechny. Je to opravdu poslední místo, kde má tato zvěř, podmínky jaké panovaly kdysi, i na jiných místech, ale člověk je zničil. Posledním 100 zubrů, kterých zde žije a kolem 40 medvědů, přeji, ať zde vydrží co nejdéle, a daří se jim rozmnožovat. Nechci být idealista, ale doufám, že za pár let, zde nevyroste továrna na mobilní telefony, auta, markety a jim podobné blbosti, bez, kterých si dnešní život nedokážeme představit, a budeme se moci na tuto krásu podívat na vlastní oči, a ne pouze z fotogalerií. Přemýšlím, kolik takových míst, ještě kolem nás je, a musím hodně dlouho pátrat, abych vůbec na něco přišel. Přeji tímto i ochráncům tohoto parku, aby se jim dařilo v jejich činnosti, neboť jejich práce, je zde opravdu vidět. Dále chci poděkovat skvělému týmu, který se mnou byl. Smekám klobouk, před Ádou, která na antibiotikách táhla 2 dny opravdu těžkej batoh a to do pořádných kopců, a za celou dobu sem neslyšel jediné rozzlobení. Je vidět, že společně s Kubou mají přírodu opravdu rádi, a přeji jim více takových výletů. Byl to překrásný výlet pro nás všechny a Já tímto děkuji národnímu parku Bieszczady za to, jaké výhledy a možnosti, nám během těchto 2 dní umožnily. DĚKUJI BIESZCZADY !!! Jirka  Áda  Kuba
Fotogalerie
Panorama