Výstup na Velké Hincovo pleso 1945 m.n.m a na chatu pod Rysmi 2250 m.n.m alpským stylem
        Konečně je tu pátek, a já utíkám z práce o 2 hodiny dříve, abychom mohli se Zdendou vyrazit směr Štrbské pleso, na náš, již dost dlouho plánovaný přechod. Původně jsme měli jet ve třech, ale Kuba 3 hodiny před odjezdem volá, že nemůže.         Nedá se nic dělat, na žádné experimenty není čas a tak vyrážíme ve dvou. Na Štrbském plese jsme krátce po poledni 31. 1. 2014. Rychle se přestrojit, a co nejdříve vypadnout do hor z tohoto blázince. Parkovné si tu opravdu hlídají tak nám nezbývá, než zaplatit za každý den 6 Euro.         Vyrážíme směr Popradské pleso, kde se hned u rozcestníku vydáme směrem na Velké Hincovo pleso. Nechceme se nikde zdržovat, chceme stavět stan ještě za světla. Cesta až na rozcestí při Žabím potoku, je parádní a je prošlapaná. Docela nám to odsýpá a tak si říkáme, jak to pěkně zvládáme. Tady však končí povolená trasa v tomto období, a my vstupujeme dále do zakázané části Tater. Náš cíl je jasný a na Velké Hincovo pleso, kde chceme nocovat nám chybí dle letních časů asi hodina. Z jedné hodiny se nakonec vyklubaly hodiny 3 docela tvrdého šlapání. Cestou již nasazujeme sněžnice, neboť sněhu je tu více než dost, a stopy si prošlapáváme střídavě sami. Je to úplně jiná krajina, bez lidí a čerstvý sníh, který máme skoro po pás je sypký, a boří se. Cestou nás doprovází stádo kamzíků, kteří touto dobou nejsou zvyklí na nápory turistů, a tak nás úplně ignorují, a v hlubokém sněhu si vyhrabávají kousky trávy. Jsme od nich na 2-3 metry, ale nevadí jim to. Je to krásná podívaná a nechce se nám dál, ale musíme, neboť čas nějak letí a náš cíl je ještě hodně daleko, a v těchto podmínkách nám to ještě hodně zabere. Boříme se, padáme a smějeme se tomu, protože sníh není vůbec zmrzlý, a i sněžnice se propadají půl metru. Není se čemu divit, vždyť naše batohy mají 24 Kg. Stoupání je vysilující, ale okolí, které na nás působí ze všech stran, nám dodává nové síly. Jsme obklopeni velikány hor ze všech stran, a je to nádherná podívaná. Před každým výšvihem si říkám, že to pleso už bude tam, ale ono bohužel není a je to jen další schůdek a cesta dál. Tak až ten třetí prudký výšvih je ten pravý, a za ním se již rozkládá Velké Hincovo pleso, které bohužel již tak dobře nevidíme, neboť se hodně setmělo a tak za svitu čelovek  hledáme vhodné místo na nocování. Jednoduché to není, ale vítr, který tu řádí nám dává jasně najevo, kdo je tu pánem a tak narychlo stavíme stan a těšíme se  až se schováme dovnitř. S radostí se balíme do spacáků a po celém dni docela vysíleni večeříme. Nesmím zapomenout na naše životabudiče a tak si dáváme borovičku a Zdenda přinesl opět skvělou domácí pálenku, která zahřeje. Moc to neprotahujeme a uleháme k spánku. Noc nebyla nijak klidná, neboť venku řádila větrná smršť, a byli jsme rádi, že nás to neodneslo i se stanem. Co chvíli se budíme a posloucháme to peklo kolem nás.          Máme tu ráno 1. 2. 2014, vylézám ze stanu, a nestačím se divit. Kolem stanu je naváto přes půl metru sněhu, a po našem vybavení ani stopy. Koukají ze sněhu jen rukojeti hůlek, a tak nám nezbývá, než s pomocí cepínu hledat mačky a sněžnice. Viditelnost je hodně špatná a mlha kolem nás by se dala krájet. Je nám jasné, že v tomto počasí náš další cíl, Koprovský štít, dnes nedáme. Balíme stan, batohy a připravujeme se na další přechod k chatě pod Rysmi. Máme to štěstí, že při odchodu se nám alespoň na chvilku otevře celá scenérie Mengusovské doliny osvícena ostrým sluncem. Je to něco nádherného a za tuto chvilku děkujeme. Teď víme, že jsme spali 3m od plesa, ale to se opravdu nedalo v té mlze a tmě poznat. Výhledy jsou ale parádní a to úsilí, které jsme včera vynaložili, stálo určitě zato. Sluníčko nás od této chvíle provází, až na rozcestí při Žabím plese. Celou cestu nás oslňují osvětlené vrcholky velikánů, které jsou zasněženy, a ukazují svoji velikost a sílu. Jsou to nezapomenutelné pohledy a jen se kocháme tou nádherou.          U rozcestníku odbočíme na chatu pod Rysmi, kde chvilku vede cesta jako při letní túře, ale po chvilce nás zavedou skialpové stopy na zimní cestu, kterou ještě neznáme. Sněžnice máme na nohou, bez nich by to tu nebylo dost dobře možné, a postupujeme za prudkého stoupání stále výš a výš. Je to opět vyčerpávající a do toho všeho se začíná dost kazit počasí. U Žabích ples už na sebe skoro nevidíme, ale i tak jdeme dál, co to půjde. To nejnáročnější, nás teprve čeká a to je úsek, který je v létě zajištěn řetězy. Mají zde natažené asi 300 m fixní lano, které zde opravdu pomáhá. Stoupání je to docela brutální, a tak měníme sněžnice za mačky, v kterých se člověk cítí o něco bezpečněji. Čím jsme ve větší výši, tím větší je vítr. Nevím, jestli je to ještě vítr nebo vichřice, ale je to hodně nepříjemné. Do toho všeho padá ta mlhovina a řeže nás to do obličeje. I tak jdeme ale dál. Tento úsek jištěný lanem zdoláváme celkem dobře, ale víme, že nás nahoře nic pěkného nečeká. Zde přestávám i fotit, neboť z foťáku se stala ledová, omrzlá koule . Zhruba 200 m pod chatou potkáváme cca 8 skialpinistů, kteří kvůli počasí, a zítřejší předpovědi opouštějí chatu dříve, než měli v plánu. Upozorňují nás na to, co se nahoře děje a doporuřují nám, ať se vrátíme s nimi dolů. Je s nimi i bývalí člen HS. Se Zdendou ještě kus pokračujeme a asi 70 m od chaty otáčíme. Jde o to, že teď ještě uvidíme stopy, kudy jsme přišli, ale zítra neuvidíme v mlze nic a navíc stopy budou do hodiny nenávratně pryč, a cesta dolů by se nám stala velkým rizikem. Netrefit na fixní lano by znamenalo asi 300 m pád a to by nebylo moc příjemné. Nechce se, ale zdraví rozum vítězí. Ani pro jednoho z nás není tolik důležité dosáhnout cíle (i když byl jen 70 m), jako to, vrátit se živí. Cestou dolu, jsme rádi za každou stopu, kterou najdeme, protože viditelnost je opravdu hodně špatná, a vítr si s námi pohrává, jako s figurkami. U fixního lana ještě potkáváme člena HS se kterým jsme mluvili nahoře a má radost, že jsme to otočili. Jejich družstvo odjíždí na lyžích směr Popradské pleso, a nás čeká cesta zpátky na Žabí plesa, kde jsme se rozhodli nouzově přenocovat. Tady už alespoň tolik nefouká a tak na bezpečném místě stavíme stan a vaříme litry čaje, který nás zahřeje. Jsme oba rádi za naše rozhodnutí vrátit se, neboť co se děje nahoře je opravdu velké. Balíme se do spacáků, večeříme a dáváme zaslouženou pálenku . Dnes jdeme zrovna spát, jsme oba hodně vyčerpáni. Kolem 3 hodiny ranní, nás však budí pískání a škrábání na stan. Je to buď svišť, nebo nějaký hlodavec, který je hodně neodbytný, ale nikomu z nás se nechce opustit spacák a tak melem stanem a vždy to na 10 s přestane a pak se dá do škrábání znovu a takto je to asi hodinu, než ho to přestane bavit.           Ráno nás čeká docela mlhavo a vrcholky jsou v mlze a větru. Jsme rádi, že jsme tu a ne nahoře. Balíme a pelášíme směr Popradské pleso, které obcházíme. Cestou se stavíme na symbolickém cintorínu, kde je spousty pamětních desek lidí a horolezců, kteří v horách nechali život. Je jich tu opravdu hodně a veskrze mladých lidí.  Toto pietní místo opouštíme, a už nás čeká jen cesta z Popradského plesa na Štrbské pleso a úmorná cesta autem. Při pochodu na Štrbské pleso se neustále otáčíme směrem do hor a nechce se nám odtud. Jsou to nádherné pohledy, které se mi vždycky vryjí do paměti, a uvědomuji si, jak je člověk malinký.          Tímto bychom chtěli poděkovat Vysokým Tatrám, které nám ukázaly své silné stránky. Nejsou to jen bezvýznamní velikáni, ale umí být jak krásné, tak i hodně drsné. Zažili jsme zde opravdu rychle se měnící počasí, kdy z viditelnosti několika kilometrů, nevidíte na 20 m. Síla větru je ohromující, a dělá si s Vámi, co chce.  Odnášíme si odtud ale jen ty nejkrásnější vzpomínky, neboť hory jsou krásné i v tomto počasí a mají své kouzlo. Zasněžené vrcholky a lesk třpytícího sněhu je ten nejkrásnější pohled a odměna. Nedokáže se tomu vyrovnat ani nejnovější film v nějakém 3D kině. To se prostě musí zažít.          Za ty 3 dny jsme nachodili 24 Km. Vím, není to moc, ale při podmínkách jaké panovaly, to je slušný výsledek. Natočili a vyfotografovali jsme spoustu materiálu, který najdete v galerii. Doporučuji nedříve zhlédnout video, aby bylo patrné, za jakých podmínek fotografie vznikaly. (Zařadil jsem ho na první pozici, a stačí jen zmáčknout Play). Spousta situací, se zdokumentovat ani nedala, ale jsou v našich hlavách a jsme na to oba pyšní. Děkujeme Vysokým Tatrám a těšíme na další návštěvu. Jirka a Zdeněk
 Galerie